Seznámili jsme se zcela nečekaně, v momentě, kdy to ani jeden z nás nečekal.
Zuzana nešťastnou náhodou způsobila pád mého dronu na setkání dronistů (nadšenců do dronů) a ihned jsme si navzájem sympatizovali.
Během prvního roku jsme se stali nejlepšími přáteli a zjistili jsme, že máme až neobvykle mnoho společných zájmů a skvěle si v mnoha ohledech vyhovujeme.
Čím více jsme se vzájemně poznávali, tím více nám docházelo, že vlastně jeden bez druhého nemůžeme existovat.
Náš partnerský vztah začal v období Covidu, a zpočátku to bylo spíše na dálku. Museli jsme za sebou dojíždět přes různé regiony. Po krátké době jsme si uvědomili, že bez sebe nevydržíme ani jeden den.
Zrekonstruovali jsme si naše bydlení a začali spolu žít. Společně jsme cestovali po světě a poznávali nová místa.
Měl jsem v úmyslu Zuzanu požádat o sňatek, ale původní plán byl až na září. Náhle, necelý týden před odletem, jsme se dozvěděli, že jako náhradníci poletíme na Madeiru. Pro mě to bylo jasné rozhodnutí, ale kde tak rychle sehnat zásnubní prsten? Byl zrovna červenec a státní svátky, takže vše bylo zavřené nebo lidé měli dovolenou.
V pátek se mi podařilo domluvit si schůzku v klenotnictví Brilas a vybrat prsten, ale nebyl jsem si jistý, zda ho kurýr stihne včas doručit.
Nakonec byl shodou okolností kamarád poblíž Zlína na dovolené, takže počkal, až prsten připraví, a dovezl mi ho v neděli večer.
Ještě ten den jsem se narychlo vydal žádat rodiče Zuzany o svolení k sňatku s jejich dcerou. Vše dopadlo dobře a na vrcholku Madeiry řekla "Ano".
Ještě než jsme se zasnoubili, zjistili jsme, že oba toužíme po svatbě na bílé pláži (kupodivu). Svůj sen jsme přetavili ve skutečnost a řekli si své "Ano" na bílé pláži na Mauriciu.
Svatba pro nás představuje úžasný mezník v životě, ale v podstatě jsme tak žili už i před ní. Jsme dokonalý pár, ve většině věcí si bezvadně rozumíme a v těch zbývajících se vzájemně doplňujeme.
Svatba nám tak změnila spíše jen příjmení a ozdobu na prstu. Naše společná dobrodružství pokračují dál a jedním z nich by mohlo být třeba naše malé já (potomek).
Ája a Luky.
Psal se rok 2013, kdy si oba dva (nezávisle na sobě) založili zkušební profil na seznamovací aplikaci eDarling. Následně zůstali ve spojení a komunikovali na různých online platformách. Jak už to někdy bývá, z důvodu velké vzdálenosti (zhruba 350 km) se nakonec nikdy osobně nesetkali. Frekvence psaní klesla na nulu.
Před Vánocemi o rok později si opět napsali a dohodli se na schůzce. Ája se v té době vracela ze Švýcarska domů na Vánoce k rodině. Setkali se v Plzni a poté jeli dvěma automobily k Lukášovi domů.
Byla tma a před nimi se rozprostírala nekonečná cesta. Jela za ním a neměla tušení, kam přesně míří. Za Karlovými Vary se cesta zhoršila. Vozovka se zúžila a sjízdnost se zhoršila. Lesy začaly působit temněji a hustěji. Blížili se čím dál více k německým hranicím. V ten moment Ája začala pochybovat o svém rozhodnutí a litovat ho.
Jeli už více než hodinu a půl, když náhle vyjeli z lesa. Před nimi se uprostřed zvlněných a neobdělávaných luk objevilo několik špatně osvětlených stavení a chat. Většina oken byla zhasnutá. Před nimi se rozprostíraly zasněžené pláně s vysokou uschlou trávou a za nimi se tyčil rozsáhlý a hustý jehličnatý les. Nacházeli se v malé osadě nedaleko Jindřichovic, přibližně 15 km od Německa.
Noc byla chladná a mrazivá. Hvězdy jasně svítily. Osvětlení sotva fungovalo. Ája cítila chlad na tváři. Ruce a nohy jí mrzly. Vzduchem se nesl tichý zvuk nedaleké elektrárny. Ája se pak odhodlala a na Lukášovu výzvu vstoupila do jeho domu….
Slovo dalo slovo a ten společný čas jedné noci utekl velmi rychle. Od první minuty následujícího dne, kdy Ája pokračovala ve své cestě k rodině na Vánoce, si oba uvědomili, že se chtějí opět vidět. Od té doby byli neustále v kontaktu. Ája se vrátila zpět do Švýcarska za prací. Psali si a telefonovali. Po určité době se rodina, u které Ája pracovala jako au-pair, rozhodla odjet do Čech, protože paní pocházela z České republiky. Stalo se tak 14. února 2015, na svátek Svatého Valentýna, kdy se znovu setkali, a tento den se stal pro ně osudným. Ája zůstala asi týden. Její pracovní povinnosti ji vedly zpět do Švýcarska, tentokrát jen na měsíc. Návrat do České republiky však nebyl domů k rodičům, ale k Lukášovi.
„Od té doby jsme už zůstali spolu. Proto jsme se po deseti letech rozhodli oslavit toto výročí Naším Velkým Dnem. Naše společné chvíle nebyly vždy idylické, ale také náročné a komplikované. Společné životní překážky jsme překonali a jsme připraveni je společně překonávat i nadále.
Jsme nesmírně vděční za naše dvě úžasné dcery, které v nemalé míře obohacují naše životy a činí nás lepšími lidmi a rodiči. Přáli bychom si, aby každý v životě našel toho správného partnera, který ho bude doprovázet a společně s ním kráčet za svými sny. Aby se vzájemně podporovali, tolerovali, byli si věrní a s radostí v očích a silnou vůlí šli vždy jako jeden dál.
14. února 2025 jsme neslavili jen náš vstup do manželství a svátek zamilovaných, ale také desetileté výročí, kdy jsme si uvědomili, že chceme být spolu v dobrém i zlém. Za ten čas, který jsme spolu strávili, jsme toho zažili hodně, a díky tomu víme, že jsme silnější a dokážeme se navzájem podporovat.
Potkal jsem ji v kavárně "U Tří kohoutů" kousek od náměstí Svobody. Byla zaměřená na notebook a popíjela kávu. Zaujala mě na první pohled svým soustředěným výrazem a dlouhými hnědými vlasy. Vypadala jako studentka, ale vyzařovala z ní zvláštní elegance.
Chvíli jsem váhal, zda ji oslovit. Nejsem zrovna typ, který se pouští do konverzací s cizími lidmi, ale něco mě k ní silně táhlo. Nakonec jsem se odvážil a zeptal se jí, jestli si k ní můžu přisednout. Usmála se a kývla. Zjistil jsem, že se jmenuje Anna a pracuje jako grafická designérka na volné noze.
Začali jsme se pravidelně potkávat v kavárně a povídat si o všem možném - o práci, o knihách, o snech. Zjistil jsem, že máme spoustu společných zájmů a že mi s ní je neskutečně dobře. Jednoho večera jsem ji pozval na večeři a tam jsem jí poprvé řekl, že ji mám rád. Anna mi odpověděla stejnými slovy.
Dnes jsme svoji a čekáme rodinu. Jsem nesmírně šťastný, že jsem tenkrát sebral odvahu a oslovil ji v kavárně. Byla to nejlepší věc, kterou jsem v životě udělal. Láska se občas skrývá v nečekaných místech a momentech, stačí jen mít oči otevřené.