Nedávno jsem se začetl do fascinujícího článku o proměně jedné ženy, jež se rozhodla pro změnu, aby si zajistila výhody, které přináší život v páru. Ten článek mě natolik oslovil, že se o své dojmy chci s vámi podělit.
Z textu níže by se mohlo zdát, že její postupy jsou netradiční, nicméně pevně věřím, že naše postoje formují naši mysl a většina našich postojů a jednání má kořeny v našem myšlení, proto v její proměně spatřuji logiku.
Ona totiž neudělala jen to, co je popsáno, ale mnohem víc!
1) Uvědomila si, že opravdu touží po změně, tedy že chce opravdu jít za tím, pro co se rozhodla.
2) Vizualizovala - představovala si, jak by ta změna konkrétně měla vypadat.
3) Začala pro svůj cíl aktivně jednat.
Mnoho z nás si přeje v životě nějakou změnu, ale často selháváme v některém z těchto bodů. Je to totiž práce a práce vyžaduje úsilí. A tahle moderní doba, která nás vede k lenosti, protože „máme vše, na co si vzpomeneme, hned u nosu', nevědomky nás táhne zpět od našeho cíle, potlačuje tedy naše úsilí, „tah na bránu', energii potřebnou pro změnu či pozitivní pohled na zamýšlený cíl.
Aren Cohenová, která se zúčastnila semináře o pozitivní psychologii, který vedl psycholog Martin Seligman, shrnula vše o své osobní transformaci do následujícího poutavého dopisu, jež je obsažen v knize Vzkvétání výše od zmíněného psychologa:
„Když jsem v letech 2006-2007 studovala pozitivní psychologii, byla jsem ještě svobodná. Často mě frustrovalo, když naši profesoři citovali výsledky studií o benefitech manželství. Sezdané osoby, zejména ve stabilním svazku, vykazovaly v průzkumech vyšší míru štěstí, lepší zdraví a delší délku života než jejich svobodné protějšky. Martin pak vysvětlil, že nám manželství přináší tři druhy lásky:
lásku, kde je o nás pečováno,
lásku, kde my pečujeme o někoho jiného,
a lásku romantickou.
Nepotřebovala jsem další přesvědčování - to bylo to, co jsem chtěla. Ale jako jedna z malé skupiny svobodných žen po třicítce, co seděly ve třídě šťastných pozitivních psychologů, se musela sama sebe ptát: Jak dosáhnu toho, abych se vdala a skutečně získala všechny tyto fyzické i emoční benefity? Pochopitelně, ve skutečnosti jsem nebyla tak vypočítavá, jak to zní, ale byla jsem ostřílená 34letá Newyorčanka, viděla jsem příliš mnoho dílů Sexu ve městě, takže jsem pomalu začala uvažovat, jestli neskončím jako stará panna. Během let jsem absolvovala spoustu schůzek, ale z nějakého důvodu to nikdy nevyšlo. A tak, když jsme se učili o pozitivních intervencích, rozhodla jsem se své vědomosti z pozitivní psychologie uplatnit v praxi - a k mému údivu se můj manžel André objevil v mém životě v přesně ten správný moment.
Jak jsem proměnila svůj život, aby mohl nastat „přesně ten správný moment'?
Především se ze mě díky tomu, co jsem se naučila, stal celkově spokojenější člověk.
Více jsem se soustředila na důvody, proč být vděčná. Začala jsem si vést deník tří dobrých věcí, stanovovat si cíle do budoucna a vizualizovat si to, co chci.
Napsala jsem si seznam a věty v něm začínaly od „Najdu muže, který je…' po „Můj partner bude…' - myslela jsem, že více různých formulací možná zvýší pravděpodobnost, že mé hledání bude úspěšné. A taky jsem se přestala dívat na Sex ve městě.
Používala jsem metody vizualizace, včetně meditace a tvorby koláže. V koláži byla zpracovaná slova a obrazy toho, jak jsem chtěla, aby můj život vypadal. A jako poslední věc: vybrala jsem si svoji oblíbenou píseň a tu jsem si každý večer před spaním pouštěla, celé 3 měsíce, než jsem se seznámila se svým budoucím manželem.
To byly tedy změny, které jsem udělala, abych do svého života přivedla lásku.
Dnes slavíme první výročí svatby, a jaká největší změna je v mém životě teď? No, několik věcí. Mnohem víc se objímám. Víc se směju. Mnohem častěji říkám nebo slyším slova „miluji tě'. Mám nový nick.
Ale co je nejdůležitější,
MÁM NĚKOHO, KOMU MŮŽU VĚŘIT, KOHO MILUJI A KDO MILUJE MĚ.
A ještě jedna věc: víc vařím! Nic nevyvolá pozitivní emoce tak, jako vaření domácího jídla, když se připravuje s láskou a pro milovanou osobu. Součástí pozitivní psychologie, kterou praktikujeme tak často, jak to jen lze, je to, že spolu večeříme doma. A před jídlem si vždy připomeneme, za co všechno můžeme být vděční. Hlavně za sebe navzájem.'
Když se nad jednáním Areny zamyslíme, její kroky k transformaci můžeme chápat takto:
1) Stala se spokojenější - psala si deník 3 dobrých věcí, což v Čechách doporučuje i Petr Ludwig - psát si denně 3 pozitivní věci, které se mi dnes přihodily, aby si je má mysl zapamatovala a já mohl vnímat život tak štastný, jak opravdu je.
2) Vizualizovala si to, co chce - tedy vizualizace ji dovedla k tomu, co skutečně chce, napsala si seznam - tedy věci, které tvoří její hodnoty. Konkrétně věděla, po čem touží.
3) Nepřestala se jen dívat na Sex ve městě, ale vypustila nereálný filmový pohled na svět, který se většinou s realitou moc neslučuje, vypustila negativní pohledy.
4) Tvořila si něco, čemu se u nás říká mapy vizí, tedy opět něco, kde vizuálně mohla vnímat přesně to, co opravdu chce.
5) A za páté využila hudbu k tomu, aby podpořila vizualizaci a připomněla si, po čem nejvíce touží, za jakým cílem jde a co jí dosažení cíle přinese.
KDYŽ ZNÁTE CÍL, DOKÁŽETE K NĚMU DOJÍT. V OPAČNÉM PŘÍPADĚ SE JEN TULÁTE SEM A TAM A DOUFÁTE, ŽE SE JEDNOU TREFÍTE…
Tento článek ve mně probudil myšlenku ještě na jeden fenomén této doby, který se zezačátku dané Areny také jistě týkal.
Rád bych se tedy zmínil o něčem, co v poslední době vnímám jako jednoho z největších zabijáků potencionálního seznámení.
Jde o vysokou míru sobectví.
Každý jsme sobec, ale čím jsme starší, soběstačnější, zaneprázdněnější či máme vyšší sebevědomí, tím jsme větší sobci.
Mladí lidé, kteří ještě moc nedokázali, moc nemají a jsou ochotni se více přizpůsobit, nejsou takovými sobci a mají proto mnohem více otevřené dveře k nalezení protějšku.
Co tím konkrétně myslím?
Když občas slyším obavy nezadaných lidí z toho, co by se stalo, kdyby se seznámili - podotýkám - bojí se věci, kterou prý sami chtějí, tak slyším tyto negativní domněnky:
- nebude si umývat po sobě nádobí,
- nebude si rovnat boty do botníku,
- bude se povalovat po bytě jeho špinavé prádlo,
- nebudu moci být tak často na Facebooku,
- nebudu mít dostatek soukromí,
- budu muset říkat, kam jdu a kdy přijdu,
- zakáže mi kamarády,
- vyžere mi ledničku a podobně.
Bohužel si tohle opravdu někteří lidé myslí.
Když se ale nad těmi důvody zamyslíme, nejde jen o malichernosti, které lze velmi snadno změnit, i kdyby nastaly?
Řeší snad zadaní neumyté nádobí, nebo si pořídí myčku, protože ve dvou se jim to již vyplatí a mají po problému zvaném „neumytý hrnek'?
Řeší snad zadaní špinavé prádlo, pokud umí mluvit a říci si, aby se házeli do jednoho koše na prádlo, když mají vlastní pračku?
Řeší snad někdo ze zadaných vyžranou ledničku, nebo jdou společně nakoupit jídlo a radují se tak ze společného stolování při výborném domácím jídle?
Chcete v páru raději sedět hodiny u Facebooku a předhánět se s ostatními, kdo upekl lepší dort, kdo zažil lepší kalbu či kdo si udělal lepší účes, nebo ten čas nakonec chcete raději věnovat žití v páru - párové zábavě (společné kino, lyže, sauna, večeře, večer, brusle, procházka) a dalších mnoho a mnoho možností?
Nabývám tedy názoru, že čím jsou lidé starší a soběstačnější, tím větší sobci se stávají a chtějí, aby se jim protějšek 100% přizpůsobil, neomezoval je, přinášel jim jen to, co oni budou považovat za klady a zachoval jim vše, o čem se domnívají, že by se bez toho neobešli.
Kdyby si tito lidé ale opravdu přáli žít v páru, uvědomili by si, že nejdůležitější pro oboustranné fungování vztahu je OHLEDUPLNOST, porozumění, dostatečná komunikace a určité společné hodnoty, které od života očekáváme.
Když se tedy potkají dva ohleduplní lidé (tedy není tam moc sobectví), dokáží si mezi sebou vykomunikovat vše, co ve vztahu chtějí mít, jak to má fungovat a jaké jsou jejich nejvyšší hodnoty, pak je vysoce pravděpodobné, že takový vztah bude fungovat.
V opačném případě vztah stejně rychle skončí, protože sobectví způsobující hádky kvůli malichernostem a tomu, že jeden nechce najít kompromis či řešení s druhým, vede k samotě.
Zkuste se tedy zamyslet, na jakém stupni na stupnici od 1 do 100 je Vaše sobeckost a zda by nebylo vhodné začít pracovat na tom, aby se dostala na takový stupeň, kdy nebude odpuzovat potencionální protějšky, kdy Vám nebude do hlavy vkládat negativní domněnky, a kdy Vám dovolí žít spokojenější život!
Bylo by lepší žít s pozitivními myšlenkami místo negativních domněnek? Jak bych se asi mohl cítit v partnerství?
Jaké by to bylo - třeba jít do kina, divadla či restaurace s někým jiným než s kamarádem či rodinnými příslušníky,
jaké by to bylo - vyjet s partnerem na dovolenou a sdílet společně všechny ty zážitky,
jaké by to bylo - fotit se ve dvou a sdílet spolu tyto fotky ve společném albu doma, místo selfíček na facebook
jaké by to bylo, kdyby Vás objal někdo, koho máte rádi a kdo miluje Vás,
jaké by to bylo, kdybyste měli vedle sebe někoho, s kým můžete žít ten svůj opravdový život?
Netvrdím, že je snadné najít partnera pro vztah, ale tvrdím, že někteří lidé nevědí, co je jejich priorita nebo si nalhávají, že jejich priorita není práce, ale vztah, pak ale ruší možné aktivity k seznámení kvůli práci. Někteří lidé lžou sami sobě.
Navíc si někteří lidé mnohdy velmi ztěžují tuto cestu vědomě či nevědomě a jejich obavy jim hází klacky pod nohy, ze kterých jejich negativní myšlení a sobectví staví doslova plot…
Nestavme ploty, nenechme naši mysl či negativní myšlenky našeho okolí, aby nám kazili náš život a s pozitivním myšlením, s energií, se kterou jdete do nového projektu v práci, s nadšením, které prožíváte, když se Vám něco podaří a s úsměvem, který umíte vytvořit, když opravdu chcete, pojďte vstříc spokojenějšímu životu, i když třeba budete zezačátku nějaký čas pouze sami!
Pokud totiž opravdu víte, co chcete a půjdete si za tím, nebude tato doba moc dlouhá, stejně jako nebyla moc dlouhá u Areny Cohenové!
S přáním úspěchu Láďa Hanousek
Bylo to na tradičním českém plese, kam mě kamarádi doslova dotáhli. Nerad se pouštím do takových společenských akcí, ale tentokrát to mělo být jiné. A skutečně bylo. Ve chvíli, kdy jsem spatřil Markétu, jsem věděl, že se něco změní. Její úsměv, elegantní šaty a jiskra v očích mě okouzlily. Zprvu jsem jen nervózně sledoval dění, ale po několika skleničkách odvahy jsem ji oslovil. Během krátkého rozhovoru jsem zjistil, že je to úžasná, inteligentní a vtipná žena.
Naše první rande bylo plné smíchu a lehkosti. Procházka po Karlově mostě, zastávka na svařák u stánku a poté spontánní návštěva jazzového klubu. Během následujících týdnů jsme se vídali téměř denně. Prozkoumávali jsme krásy Prahy, sdíleli oblíbené knihy a filmy, a hlavně, hovořili o všem, co nás baví. Chodili jsme na pikniky do Riegrových sadů, na výlety do Českého ráje a poznávali se navzájem.
Když jsme se poprvé políbili pod Petřínskou rozhlednou, věděl jsem, že tohle je ta pravá. Uvědomil jsem si, že Markéta je nejen krásná, ale i laskavá, tolerantní a má stejný smysl pro humor jako já. Společně jsme prožili nádherné léto plné zážitků a nekonečných rozhovorů. Postupně jsme si uvědomovali, že cítíme něco víc než jen sympatie.
Po roce plném radosti a vzájemného poznávání jsem se rozhodl Markétu požádat o ruku. Stalo se tak na místě našeho prvního rande, na Karlově mostě, při východu slunce. Odpověděla ano. A tak se zrodila naše láska, která i po letech stále roste a sílí. A právě teď, v klidném večeru, s hrnkem čaje v ruce, si uvědomuji, jak štěstí se na nás usmálo, když jsme se tehdy na tom plese setkali.